Potřebujeme vůbec terapeuty?

Zajímavá otázka, zvlášť když na ni odpovídá terapeut, že?

Samozřejmě, že ano, jinak bychom neměli co jíst! :-)

No dobře, tento argument nelze považovat za relevantní, ostatně můžeme se rekvalifikovat na dělnické profese, stejně jak to radí hostinským Bohumír Dufek. :-)

Ostatně existují názory, které se k tomuto řešení přiklánějí. Od mnohých lidí slýchám – lidi se v sobě jenom hrabou, protože nemají žádné pořádné starosti, za našich časů lidi tvrdě pracovali  a neměli na takové hovadiny čas. Případně nejsem žádný blázen, abych chodil ke cvokaři.

Myslím, že co terapeutický přístup a co terapeut, to jiná odpověď. Já už ale dlouho přemýšlím, že napíšu tento článek a věnuji jej jako dar všem těm odvážným a moudrým lidem, s nimiž mám tu čest se setkávat právě já.

Moje zkušenost člověka, který se provázením lidí v náročných životních situacích zabývá už bezmála deset let, je zcela opačná. Lidé, kteří ke mně přicházejí, jsou nesmírně vědomí a ve své podstatě velmi zdraví. Jen si uvědomili, že to, co mnozí nazývají životem, tak úplně život není. Že nechtějí, aby se jim život děl, ale chtějí ho vědomě spolutvořit a vyvíjet se, procházet lekcemi a zkušenostmi posíleni a proměněni.

Ne, lidé, kteří ke mně chodí, jsou vzácný a velmi odvážný druh člověka.

My, lidé, na naší pozemské pouti, procházíme různými mezníky, můžeme jim říkat i brány nebo portály nebo prostě kritická životní období, jak je komu libo. Tady dochází k velkému účtování toho, jak jsme prošli předchozím obdobím, zda nemáme z té doby nějaké kostlivce ve skříni nebo nedořešené vztahy, zda jsme všechno prožili naplno a načerpali z dané životné etapy vše, co bylo třeba, abychom mohli do té další vstoupit s grácií, radostí a vděkem. Těmto přechodům byla odedávna věnována velká pozornost a byly provázeny mnoha rituály. Ono totiž vůbec není samozřejmé, že člověk během svého života projde všemi portály. Jsou lidé, kteří se zasekli na úrovni malého dítěte. Bezmocní, hledající lásku a uznání od druhých. Jiní se zase chovají jako puberťáci, další nedokáží s grácií zestárnout. Člověk, který cítí, že stojí před takovýmto portálem, ví, že ve skutečnosti musí projít stejnou proměnou jako dítě, které se rodí na svět. Že se musí nechat proměnit, že musí něco pustit, něčemu se postavit a udělat krok do prázdna a neznáma.

V takovouhle chvíli se víc než kdy jindy hodí průvodce. Někdy pouze svědek. To není malá funkce, vždyť ani svatba nebo smrt se bez ní neobejdou.

Mnoho terapií, jimiž provázím, jsou ve skutečnosti přechodové rituály. Mnoho přechodových rituálů, jimiž provázím, má ve skutečnosti terapeutický efekt.

Ne, rituální prožití životních mezníků, podpora komunity a těch, kteří už daným mezníkem prošli, je z mého pohledu nutným předpokladem zdravé a celistvé cesty životem.

S terapeutem či bez.

Howgh.

:-)