Požehnané dny sváteční

Krásné ráno všem, z celého srdce Vás zdravím!

Díky stěhování se nám přihodila krásná věc, a to ta, že jsme byli více než týden offline. Krásný to čas. Moje múza spala a já mohla spát taky. To je totiž tak. Zkuste být skřivanem neschopným tvořit po večerech a něco napsat v těchto podmínkách:

Jen se ráno probudíte a vrznete dveřmi, otevřou se dveře pokojíčku a z nich vykoukne rozcuchaná hlava Haničky. I kdyby byla ještě půlnoc, Hanička si mě vždycky vyčíhá, potvůrka jedna malá. Vysvětlím jí tedy, že mě navštívila múza a potřebuju si sednout k počítači a napsat článek, dokud se zbytek rodiny neprobudí. Hanička se v rámci svých devíti let snaží a něco málo prohodí jen sem tam. Pokaždé mě ale vyruší, přetrhne mi nit, a tak ji pošlu do kuchyně, aby si chystala snídani. Článek je téměř hotov, zbývá posledních pár vět. Třešnička na dortu. Pointa.

Prásknou dveře. Vašík. Jé, maminko, ty píšeš článek. Tak já budu potichu. Přitulí se. Vytáhne si mašinku a začne s ní troubit. Podívám se na něj zoufale. Vždyť nemluvím?!!! Vracím se k článku a čtu ho celý od začátku, abych se vnořila zpátky do jeho nálady. Vašík si právě vzpomíná, co se mu v noci zdálo a co nemůže počkat ani minutu. Přichází Hanička, že jí nejde otevřít mléko. S otevřeným mlékem je posílám do kuchyně, aby se už proboha nasnídali. Napadá mě geniální věta, kterou v půli přeruší řev z kuchyně. O hrníček? O to, kdo bude nalévat? Kdo si první kousne? Do chleba? Do toho druhého?

Nekompromisně vstávám a zavírám dveře obýváku. Horečně dopisuju poslední věty a nedbám na dění kolem sebe. Se závěrečnou tečkou se většinou otvírají dveře a v nich rozespalý muž rozmrzelý z hlučného probuzení. Nechávám ho nasnídat, aby přišel na jiné myšlenky, a dávám mu jako prvnímu přečíst článek, který mě toho rána přepadl v posteli.

No a to je důvod, proč mě múza budila o víkendu hodně brzy, abych toho stihla napsat co nejvíce, než se všichni probudí. Zkuste totiž najít v malém bytečku chvilku klidu na tvůrčí psaní!

V domečku se nám dveře otvírají potichoučku jako myšky, a tak jsem dopsala skoro až sem! Ale už cupkají dva páry bosých nožiček po schodech dolů.

Maminko, já jsem už dlouho vzhůru, ale čekala jsem, až se Vašík probudí, protože byla hrozná tma. (Díky bohu!)

Ale mám tu dole v suterénu pracovničku, a tak si z celého srdce přeji notebook, abych se tam mohla zašít.

Mami, můžu si dát likér?

A jak souvisí titulek mého článku s tím vším, co jsem psala? Nijak. :-) To se tak někdy stane, že si slova na (virtuálním) papíře dělají, co chtějí.

Já musím jít kakat.

Tak aspoň takové povzbuzení na závěr: Několikrát jsem v poslední době četla, že Vánoce jsou za námi. Nenechte se mýlit! Ještě nejsme ani v polovině dvanácti posvátných dní a nocí, a tak nad Vánocemi nelámejte hůl a zůstaňte dál v tichu a poslouchejte, co se v nich děje. Něco málo jsem o nich psala v loňském roce, a tak zde připomínám.

Mami, umíš cigánsky do deseti?

Požehnané svaté dny Vám všem i všem Vašim milovaným, i přesto, že byste je nejradši někdy vystřelili na Měsíc!