Požehnaný Štědrý večer

Tento advent se mnou hluboce rezonuje tato nádherná píseň s textem Michala Horáčka:

Pozdě psi na dvoře zbystřili sluch,
hvězdy se zjevily bez varování.
Zlatýma očima dívá se Bůh:
Pojď ke mně, chci mít dlaň ve tvojí dlani.

Vidí nás? Nejsme ti prorokovaní,
kterým je určená milost a vzkaz?
Neptám se: věříš v něj?
Mám jenom přání, aby on uvěřil, uvěřil v nás…

Přesně tahle otázka se přede mnou otevírá celý advent. Není to žádné seremrskačské ponižování, jen změna perspektivy. Co kdyby mystérium Vánoc, které se každoročně opakuje, bylo reálnější než všechny naše starosti, žabomyší války a neodkladné věci? Co kdyby nebyla podstatná otázka našeho rozumu a omezeného lidského poznání, zda my věříme v Boha, jeho milosrdenství a vánoční událost, ale to, jací jsme jako lidé. Jak se včleňujeme do řádu, kterému někteří říkají příroda a jiní Boží Zákon? Jak dovedeme otevřít svá srdce jinakosti a chudobě v lidském společenství? Jak naplňujeme svoje lidství smyslem, láskou, obětavostí, pokorou? Někdy je mému lidskému poznání až skoro nepochopitelná naděje z posledních veršů téhle písně:

Večer je štědrý, má překrásná paní,
přestože do tváří zaštípal mráz .
Zahřál mne okamžik šťastného zdání.
Viděl tě? Viděl mně? Uvěřil v nás.

Kéž se Štědrý den a další sváteční dny pro nás naplní láskou a vzájemností, i když naše lidská snaha třeba selže, připálíme kapra, pohádáme se nebo třeba nemáme vedle sebe toho, s nímž bychom si dnešní den přáli strávit. Kde jsme jako lidé bezmocní, tam se otvírají nebesa a přichází štědrost, která je nezasloužená, nezasloužitelná, a přece reálná. Tak štědrý Štědrý den nám všem, ať už se nám jako lidem bude štědrost dařit, nebo ne!

(2016)