Přátelství s temnotou

Dnešní článek mi nedal spát a tak dlouho dotíral, že jsem ho musela napsat uprostřed temné noci. Asi abych během dne v té záplavě slunečního světla nic nepřehlédla.

Tak tedy – v hlubokém tichu noci, v době, kdy měsíc spěje do temné lunační fáze, mě tahle slova vytáhla z postele, aby je nikdo a nic nerušilo a aby se mohla tak jako voda nebo temnota rozlít do prostoru, bez hranic a omezení.

Mám tu velikou čest a nesmírné štěstí doprovázet mnoho žen na jejich duchovní cestě k sobě a k Bohu. S mnohými jdu už celé roky – občas se setkáme osobně a někam se společně posuneme, ale pořád o sobě nějak víme a v společném ženském proudu se vzájemně podporujeme.

Všimla jsem si, že to nejtěžší pro většinu z nich je přijmout cykličnost duchovního vývoje. Je to takový neuvědomovaný symptom naší současné civilizace a její posedlosti růstem. Tak jako ve středověku panoval názor, že tento svět je jen slzavým údolím, abychom po smrti mohli v nebeském království spočinout ve věčné blaženosti, většina soudobých pseudo-duchovních směrů naopak slibuje nikdy nekončící štěstí, zdraví, mladost a svěžest tady a teď.

Nechci se nikoho dotknout, a tak nechám pátrání na vás, stačí zadat do vyhledávače například esoterika knihy. Jedna perla vedle druhé!

Většina žen, která se vydá na cestu sebepoznání, má tedy někde uvnitř latentní představu, že bude víc a víc naladěná, vyklidněná, milující, teď už si dovolujeme i tu divokost a kreativitu, ale vocamcaď pocamcaď! Hlavně žádné propady, jen to ne!

Být naladěný ale znamená především vnímat cykličnost veškeré existence tady na Zemi – od vteřinových nádechů a výdechů, přes střídání dne a noci, léta a zimy až po růst a kolapsy celých civilizací a lidských věků. Naše tělo v tomto rytmu žije zcela přirozeně, naše duše taktéž, jen naše lidské já se ním popasovává hůře a hůře. Během posledních tisíciletí jsme začali mít strach z temné stránky tohoto dokonalého a celistvého cyklu. A jednotu jsme rozdělili na dobro a zlo. Dobro jsme ztotožnili se sluncem a zlo s temnotou. A čím více je tato temnota nevědomá, tím je děsivější. A tím horečněji od ní utíkáme ke světlu. I když se často podobáme spíše sebevražedným můrám než vyklidněným a šťastným bytostem.

Téměř vše, co v současném světě zažíváme jako ne-mocné a nefunkční, souvisí s naším odmítáním temnoty – ženská menstruace, stáří, smrt, recese, krize, nemoc, úpadek, pasivita, stagnace. Osobně jsem přesvědčená, že svět a sebe můžeme vyléčit pouze tím, že obnovíme celistvost a vrátíme temnotě místo, které jí po právu náleží.

Vždyť Temnota je mocná transformační síla, která dává nemilosrdně zemřít starému a přežitému, aby se mohlo narodit nové. Tento proces ale zdaleka není tak strašlivý, jak se obáváme. Ve skutečnosti právě uprostřed té nejtemnější fáze vnímáme sami sebe nejsilněji a nejzřetelněji, protože tady jsou všechny masky strhány, naučené role nefungují a Pravda, jejíž podstatou je celistvost, nikoli světelnost, je přímo hmatatelná. V temnotě klíčí zrno a larva se mění v motýla, stará forma umírá pro něco nového. Vpravdě nepopsatelný a nepochopitelný zázrak.

Ženy, které mají strach z temného v sobě, mívají obtíže především v oblasti svého břicha. A naopak – problémy břicha (myomy, bolestivá menstruace, cysty, nemoci střev a jiné) přivádějí ženy na terapie a vedou je do stínové části jejich osobnosti. A v ideálním případě k poznání, uznání a přijetí toho skrytě zázračného v nich. Posvátné temnoty ženského lůna, skutečného zdroje ženské moudrosti, síly, ničivého a zároveň léčivého aspektu ženství.

V poslední době jsem překvapená, jak snadno se ženy s tímto temným proudem spojují a často mám pocit, jako kdyby s nimi plakaly a lkaly celé zástupy žen. Někdy se mi zdá, že skrze ně naříká i maminka Země. A je proč plakat. Zároveň ale z mýtů přírodních národů víme, že ženský nářek, který se dere z hloubi duše, má nesmírnou uzdravující a obrozující moc.

Vylévá temnotu z břehů, aby s sebou vzala všechno, co nám už neslouží.