Příběh třetí aneb O dětech a smrti

Někdy se mě lidé ptají, jak se mají dostat ke vzpomínkám, které uvízly v jejich buňkách a žijí si svůj život skrze ně. Jak objevit cestu k traumatům, která zůstala neodpuštěná hluboko v nás. A já odpovídám. Tady. Teď. Tady. Teď. Tady. Teď…  Jiná cesta není a nikdy nebyla.

Poslyšte příběh, který vypráví o síle lidského záměru a mohutnosti lidského přání, byť bylo vysloveno teprve desetiletou bytůstkou. Můžete se v něm naučit jak číst svůj život takový, jaký opravdu je – jako odraz vašeho vnitřního vědomí.

Jako prvorozená se naše Eliška v životě potýká s úkoly, které obvykle potkávají právě prvorozené, a jedním z nich byla i potřeba kontroly. Každou hru musela řídit a řídila ji tak dlouho, až ostatní úplně rozeštvala. Jako policajt hlídala svoje mladší sourozence a podávala mi nevyžádané raporty. Její přehnaná péče způsobila, že se obě naše školačky nazlobily na život a na smrt a rozhodly se, že budou jezdit domů jinými autobusy.

Jednou večer mi Eliška řekla: „Maminko, já si chci udělat Cestu na tu svoji kontrolu.“

Vzala jsem to na vědomí, a přesto mi trvalo celý den, než jsem pochopila to, co následovalo. Začalo to už v noci. Elišku v noci navštívily její noční můry v takové intenzitě, že jen ležela v posteli a trnula hrůzou. Druhý den se v naší rodině podobal papiňáku před vybuchnutím. Byla to jedna velká řež bez konce, z toho kotle se občas ve světlejší chvilce vynořil můj muž nebo já, abychom konstatovali, že to není dobré, a vzápětí se ponořili do kotle nevědomí spolu s dětmi. Eliška se v té době rozhodla, že si vygruntuje svůj parapet, a předvedla několik výstavních prepubertálních výstupů ohledně pavouků, mrtvých much a lišejníku v květináči.

Nezbývalo nic jiného než vyrazit do přírody, aby se vášně trochu vybouřily v prostoru. Vzali jsme s sebou pejska Áju, která dílo Eliščiny zkázy dokonala. Na cestě totiž našla poslední zpomalenou myšku a zakousla ji a my ji viděli pomalu v křeči umírat. Eliška se úplně rozložila a už nemohla bojovat proti tomu, co na ni od noci tak intenzivně útočilo.

„Já se tak strašně bojím,“ tryskalo z ní proudem, „co bude po smrti a kdy a jak skončí svět. A taky se mi někdy zdá, že tohle všechno je jenom sen. Taky máš pocit, že to je jenom sen?“

A já jsem teprve teď pochopila, že Eliška je už dávno v procesu Cesty, že Život jí její přání začal plnit rychleji, než jsem ve své zaslepenosti byla schopná uvidět. Proto ta noční můra a proto ty přehnané reakce nad mrtvými mouchami.

Vrátily jsme se domů a Eliška se dostala k buněčné vzpomínce ze svých dvou let, kdy zemřel náš pejsek Besinka. Ona právě přišla o svého jediného parťáka a ve velkém strachu a bezmoci učinila vnitřní rozhodnutí, že ty ostatní, kdo k ní přijdou, dobře pohlídá, aby je taky neztratila. Nebudu vyprávět celý proces, u kterého jsem měla většinou slzy v očích nad moudrostí bytosti, která má shodou okolností pouze desetileté tělo a někdy bych ji nejradši roztrhla vejpůl. Jak Besinka, tak myška jí ale svorně potvrdily, že smrt byla jejich dobrovolná volba a že je to jediný způsob jak poznat a zkusit zase něco jiného. Sama, bez mého vyzvání, ráda vrátila zodpovědnost do rukou sourozenců Haničky i Vašíka, protože pochopila, jak velké výhody to pro ni i ostatní bude mít.

A poznání pro mne? Na ten den před osmi lety, kdy zemřela Besinka, se samozřejmě dobře pamatuji. My dospělí pláčeme, kopeme jí hrob a loučíme se s ní, Eliška nezúčastněně a chladně přihlíží. No jo, jsou jí jen dva roky, říkám si, ještě to nechápe. Kdybych jen měla tušení, co se v tom tvorečkovi tou dobou odehrávalo a s jakými následky!

Pokud vás v životě potkává jedna jobovka za druhou a vy už nevíte kudy kam, zpozorněte. Možná, že váš proces ke svobodě taky právě začal…