Příbuzné si člověk nevybírá…

… a kolikrát by je vyměnit chtěl – všechny ty tetičky, přivdané a přiženěné tchýně a snachy, otravné sourozence, problémové děti a někdy dokonce otce alkoholiky a matky hysterky.

Možná to není zlomyslnost osudu, že našimi příbuznými jsou lidé, které bychom si do života dobrovolně nepřizvali. Možná je to veliký dar lásky mezi námi.

Jsou zkušenosti, kterými zkrátka musíme projít a jen my sami víme proč. A tahle pevná pouta, která nás drží pohromadě, i když my sami bychom někdy měli sto chutí je navždycky přestřihnout, nám umožňují od těch nejtěžších zkoušek neutéct. Kamarády můžeme poslat do háje, s mužem se rozvedeme, ale na pouta rodu jsme všichni krátcí. A nejslabší a nejzranitelnější jsou vždycky ti, kdo se odstřihli od svého rodu a nechtějí s ním mít nic společného.

Cokoli těžkého v našich rodech je možné zastavit a uzdravit. To, že zůstávám ve spojení se svým rodem, neznamená, že souhlasím se vším, co udělali a jak se chovají jeho jednotliví členové. Když ale přijmu, že je vše takové, jaké to je, mohu vysledovat skrytou dynamiku bolesti a utrpení, která se mým rodem táhne celé generace. A uvědomím si, že nikdo nemohl být jiný, dokud byl zcela pohlcený touhle bolavou, ale nevědomou dynamikou. Porozumím i sama sobě, svému nevědomému a zraňujícímu chování. Přijmu slabost druhých, přijmu nedokonalost svou.

Hluboko pod jakoukoli rodovou bolestí teče mocná řeka lásky a sounáležitosti. Ten, kdo je ochoten stát na svém místě se svými rodiči za zády a dětmi před sebou, z ní může pít. Je to Život sám – a jen díky našemu rodu tady a teď můžeme být a v tomto těle přijímat, milovat, proměňovat i léčit.

Za to dík.