Přijetí jako cesta do Přítomnosti

Je skvělé, jak nejhlubší duchovní pravdy našly skrze učitele všech dob a kultur místo v našich životech. Neznám žádného duchovního hledajícího, který by nevěděl, že ideálem je žít Přítomností, Tady a Teď a skrze synchronicity zažívat vedení a milost na své duchovní cestě. Vlastně slova jako Přítomnost a Tady a Teď začínají být podobně zkorumpovaná naší myslí jako slova Bůh, láska nebo milost. A nakonec vždycky dojdeme k tomu, že není možné vyjádřit to nevyjádřitelné, protože lidská mysl ze všech slov okamžitě udělá pojmy a koncepty, které nejen o pravdě nehovoří, ale dokonce ji zastírají. Tak jako mnoho lidí tvrdí, že nevěří v Boha, ale ve skutečnosti jen odmítají představu Boha svých otců, své kultury nebo kultury jiné, a proto nebezpečné, podobné je to s oním žitím v Přítomnosti. Co to vlastně znamená, žít v Přítomnosti? Co to vlastně je Přítomnost?

Jedním z největších a nejvlivnějších učitelů tohoto století je Eckhart Tolle. Jeho knihy psané zcela nenáboženským jazykem ovlivnily celou generaci právě tím, že o tom skrytém, a přesto vždy přítomném mluvil jazykem, který ještě nebyl lidskou myslí uchopený a zakonzervovaný. Nyní už ale o přítomnosti mluví kdekdo a často je životem v přítomnosti myšleno prostě jen to, že si užívám bez toho, abych nesl zodpovědnost za svoje činy. Lidská mysl z Přítomnosti udělala přítomnost, kratičký časový úsek mezi minulostí a budoucností. I tak to může být, i tak lze žít. Anebo je možné nenechat se svou myslí chytit do pasti, že všemu rozumí, a zkusit jít hlouběji, nechat se vést tichem mezi slovy a prostorem mezi řádky.

Minulost, přítomnost a budoucnost jsou jen iluzí naší mysli. Tolle o ní mluví jako o psychologickém čase, který je naší největší pastí. Jak věděli mudrcové dávných dob, existuje jen přítomnost budoucnosti a přítomnost minulosti, ale minulost a budoucnost nikoli. Přítomnost nebo také Věčnost, což je kupodivu totéž, existuje mimo psychologický čas. Není v možnostech lidské mysli žít v Přítomnosti. V Přítomnosti nelze žít jako někdo oddělený, Přítomností lze jen být. Teprve vystoupením z iluze psychologického času lze zažít Věčnou Přítomnost.

Do této Přítomnosti vede zkratka, která nás ušetří dlouhých analýz o tom, co je Přítomnost a proč se zbavovat času, když minulost prokazatelně existuje, a dalších a dalších argumentů naší mysli, proč se nezastavit a neprožít to, o čem se tu píše. Tou zkratkou je přijetí. Přijetí toho, co je. Jsem, který jsem. Nejrychlejší zkratka do Věčnosti, nejjasnější nápověda pro hledající, a přesto jí málokdo rozumí.

Když s lidmi procházím procesy Cesty a ptám se jich, zda je možné přijmout nějakou negativní emoci, velice často se setkávám s absolutním odmítnutím. Jak bych mohl přijmout něco, co je špatné? A jsme zase u pasti naší mysli, která nám říká, že přijmout něco znamená souhlasit s tím, schvalovat to. Vnucuje nám představu, že přijetí se odehrává v našem duálním světě, kde každé dobro má své zlo a kde dobro se chválí a zlo zatracuje. Obrovská síla přijetí toho, co je, je ale v tom, že se neodehrává v dualitě naší mysli, ale za ní!

Eckhart Tolle říká, že donedávna byla jedinou cestou k probuzení cesta utrpení. Na této cestě přijmout něco znamenalo odevzdat se, vzdát to, protože tomu vůbec nerozumím, ale už nemám sílu se bránit. Utrpení je už tak velké, že není možné držet pozice. Zhroutí se představa o nás samotných, našem světě, který jsme tak urputně drželi, našich úspěších a výsledcích. A pokud je odevzdání a přijetí úplné a nevytvoří se další identita z toho, jací jsme chudáci a jak nám všichni ublížili, stane se něco neuvěřitelného. Z té úplné rezignace vstane jako Fénix z popela jiný život. Život, ve kterém není potřeba někým být, někoho posuzovat, něco hodnotit. Život, který vychází z poznání, že v této Přítomnosti je všechno obsaženo, všechno z ní povstává a odehrává se pro svobodu všech bytostí. Že neexistuje žádné dobro a zlo, ale jen různé stupně nevědomí. A že my sami, ač se považujeme za duchovně pokročilé, ostatní bytosti často také udržujeme nevědomí, třeba tím, že po nich chceme, aby byly jiné, než jsou. A že tu není koho soudit, že tu vlastně není nikdo, kdo by netoužil po tom být šťastný, jen každá úroveň vědomí si jako štěstí představuje něco trochu jiného.

A my teď máme možná poprvé v lidských dějinách možnost rozhodnout se pro přijetí toho, co je, naprosto vědomě. Máme možnost přijmout to, co je, bez předchozího utrpení, protože úroveň vědomí, která na planetě nyní je, nám tuto neopakovatelnou možnost dává. Neznám lepší způsob, jak si to natrénovat, než projít pár procesů Cesty. V Cestě totiž podle mě primárně nejde o uzdravení, odblokování, vyléčení, ale o přímý prožitek toho, jaké to je, když všechno vzdám. Když mi zkolabuje moje ochranná strategie, abych nemusela cítit. Když se nechám roztrhat na kusy pocity, od kterých jsem celý život utíkala. Když si budu muset přiznat svoje selhání, o kterých jsem sama sebe přesvědčovala, že to není tak zlé, že to tak mají všichni. Když nezbude nic, co bych jako člověk mohla udělat, abych tomu všemu zabránila. Cesta je hluboká duchovní metoda a je-li její prožitek opravdový, vede neomylně za mysl, za psychologický čas, za duální svět. Zprostředkuje přímý kontakt s Věčností, Přítomností, Tady a Teď. A jakmile je jednou toto prožito, už není cesty zpátky. Už není nic, co by zabránilo, aby duše vyjevila všechna svoje zranění, aby se zvědomily všechny hry a strategie a aby bylo možno opustit všechny koncepty, pravdy a přesvědčení. A toto přijetí se stane způsobem žití, každý okamžik učitelem. A co zbude? Nikdo a Nic. Ale v této chvíli už se ví, že není hlubšího a trvalejšího štěstí než v této nicotě, která je skutečnou Přítomností.