Pro změnu jeden zvířecí, který je zároveň nekrologem

Už nějaký čas se chystám napsat své vyznání lásky ke zvířatům. Mám k nim takový indiánský vztah jako k duchovním bratrům a sestrám a jsem nesmírně ráda v jejich blízkosti. Celou zimu sedím u okna a dívám se pod zobáčky všech možných opeřenců, opečovávám všechny naše domácí tvorečky a všechny je miluji jako správná velkosrdcatá mamina.

Vesmír o téhle mé lásce ví, a tak mi sem tam někoho předhodí. Před pár týdny jsem si třeba povzdechla, že jsem nikdy pořádně neviděla ježka a ejhle! Minulý pátek jeden takový bloudil na náměstí, v místech, kde by zcela jistě nedožil rána. To bylo vzrušení, když jsem ho přinesla domů! Pobyl s námi jeden večer a protože byl malinký, druhý den si ho odvezla záchranná stanice Pavlov. Bylo to hezké spolubytí.

Před časem jsem psala o štěstí, které prožívám s naším osmáčkem Ludvíčkem, když mi leží na klíně a my společně jen tak jsme. Beze slov. V tom jsou zvířata mistři a my se máme od nich ve své mnohomluvnosti co učit. Tak tenhle malinký osmáčí dědeček dneska ráno dodýchal v mém náručí. Počkal si na mě, jako všechna ostatní naše zvířátka, abychom se mohli rozloučit. Tenhle rok je pro mě rokem opouštění a loučení.

Kdysi jsem potkala jednoho z oddaných Haré Kršna a dali jsme se spolu do řeči. Řekl mi, že nakrmil labutě nějakými kršňáckými krekry. Trochu mi zatrnulo, však víte, jak je jejich jídlo kořeněné. On mi ale pověděl, že v jejich komunitě se věří, že sní-li nějaké zvíře trochu pokrmu určeného Krišnovi, bude se moci v příštím životě stát člověkem. Kdo ví, možné to je. A čemu zase věřím já? Že zemře-li nějaké zvíře jako jedinec, vydělí-li se z kolektivní zvířecí duše tím, že zemře někým milované, stane se pro něj v karmické řadě něco podstatného. Myslím, že je moc důležité žít ve společenství živých tvorů. Pro nás i naše zvířata. My je vysvobozujeme svojí láskou, oni nás zase svým nekomplikovaným, v Přítomnosti zakotveným bytím.

(2018)