Proč neprovázím Cestami děti, ale nejprve jejich rodiče

Už je tomu mnoho let, teprve jsem dělala případové studie, abych mohla být terapeutkou Cesty.

Jedna známá mě poprosila, zda bych neprovedla Cestou její dceru. Holčička měla zdravotní postižení, ve škole tak tak zvládala a její maminka si přála, abych jí trochu pomohla. V té době jsem ještě neměla s Cestou pro děti téměř žádnou zkušenost, proces Cesty s dítětem jsem vnímala jako dobrou zkušenost do případových studií, a tak jsem souhlasila.

S holčičkou jsem strávila asi hodinu a půl. Malovala mi obrázek, ze kterého mi naskakovala husí kůže. Bylo z něj totiž patrné, že je tady na světě tak napůl a napůl se dívá vstříc smrti. V Cestě je taková technika, která umožňuje hluboké pochopení motivů a vnitřního rozpoložení člověka, s nímž máme nějaký problém, a taky napojení s ním v naší bytostné podstatě. Je to moc krásné a pro většinu lidí dojemné a osvobozující, protože v tak hluboké a bezpodmínečné lásce se lidé tady na světě často nesetkávají. Tohle děvčátko mi ale svěřilo, že k mamince do srdíčka netrefí. Že tam nezná cestu. A v tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že jsem udělala chybu, když jsem začala pracovat s ní, a ne s její maminkou. Nakonec jsme cestu k mamince do srdíčka našly a holčička celá rozradostněná vyběhla z kanceláře a skočila mamince do náruče. Mamince přitom vypadl z ruky mobil a holčičku bez skrupulí vyplísnila. A rozsvícené děvčátko zhaslo jako svíčka. Stála jsem venku, dívala se na tu scénu a rozhodla se, že tohle už žádnému dítěti neudělám. Už žádnému dítěti nepomůžu se otevřít do lásky (ale i zranitelnosti), pokud předtím neprojdu Cestou s jeho rodičem a nebudu vědět, že je to pro něj bezpečné a že bude přijaté takové, jaké je. I když neprospívá. I když se nechová standardně. I když nesplnilo a možná nikdy nesplní naše očekávání. V následujícím rozhovoru s rodiči jsem se dozvěděla, že tuhle sotva desetiletou dívenku viní ze všech svých zdravotních, osobních i manželských problémů.

Od té doby mám pravidlo, které porušuji jen výjimečně. Cestou provázím pouze starší děti, které o to výslovně požádají. Pokud ony samy situaci nevnímají jako problém (nebo problém nechtějí uznat), není na Cestu ten správný čas. Vadí-li něco rodičům, je to pozvánka na Cestu pro ně. Proč nemohu přijmout své dítě takové, jaké teď je? Čeho se bojím? Z čeho se viním? Na co se zlobím? Chci-li, aby se mé dítě vydalo na Cestu do staré, potlačené bolesti, jsem ochotná udělat to samé já? Jsem ochotná vidět a prožít svoje bolesti a strachy, když to požaduji po svém malém dítěti? Jsem ochotná odžít si svůj díl na našem společném příběhu, aby jej nemuselo řešit moje dítě? Jsem ochotná vystavit se svému strachu a své bezmoci, když moje dítě prochází něčím, co mi zrcadlí moje vlastní zranění a potlačenou bolest?

Včera jsem dostala mail od jedné ženy, s níž jsem prošla už mnoho Cest a která Cestu včlenila do svého každodenního života. Tou poslední jsme prošly před pár týdny. Její syn, byť už školou povinný, se stále v noci počůrával. V poslední Cestě jsme se neplánovaně dostaly do vzpomínky, v níž to všechno začalo. Ona sama se na vzniku toho nočního traumatu podílela a přiznala svoji vinu, prožila, jak celou tuto situaci vnímal její malý chlapeček a ze srdce se mu omluvila. Ze dne na den noční pomočování jejího syna skončilo.

Na nejhlubší úrovni jsme všichni propojeni se všemi. Pojďme tedy začít pomáhat svým dětem tak, že poznáme sami sebe. Přijmeme sami sebe. Budeme milovat sami sebe. A co se stane s našimi dětmi? Mnoho problémů od nich odpadá úplně samo. Jejich životní zkoušky jim samozřejmě zůstanou, ale my budeme vědět, že jimi musí projít, aby se tu naučily to, co se mají naučit. A budeme jim láskyplnými průvodci a naše životy pro ně budou nadějí, že všemi těžkostmi se dá projít, chyby se dají napravit a lásku je možné obnovit.

PS: Za celé ty roky, co Cestu dělám, jsem jiné než svoje děti provázela Cestou jen párkrát, byť jsem o to žádána velmi často. Ve všech ostatních případech se problém vyřešil pouze tím, že Cestou prošla maminka.