První pomoc na dětskou bolest

Už jsem několikrát psala, že Cesta pro mě není žádná metoda, ale přístup k životu. Je ojedinělá v tom, že nic nenapravuje, jen nechá člověka prožít jakoukoli emoci, protože vychází z tisícileté, leč velmi málo známé zkušenosti, že v jádru každé emoce je klid a pokoj.

Tak funguje nejen terapie, ale i každodenní prožívání naší reality. Potlačené emoce se ukládají v podobě bloků, oslabení, nemoci, aby v nestřeženém okamžiku vybublaly ven. To nás ovšem trochu mate, protože pak máme dojem, že za ně může člověk, s nímž jsme zrovna v interakci. Lze ale také každý okamžik prožít právě teď a právě tady, což neznamená být nutně šťastný a blažený, jen otevřený všemu, co tento okamžik přináší. Velké požehnání v tomto způsobu žití je, že v každou chvíli lze potlačené emoce prožít vědomě, s plnou zodpovědností za to, že jsou moje, a v jejich jádru najít takový pokoj, jaký utíkání od „negativních“ emocí nikdy nepřineslo a nepřinese.

Vědomý rodič má možnost naučit s emocemi pracovat i své děti. Ne vždycky to jde, protože ne vždycky svoje emoce zvládne on sám, ale každý vědomý okamžik je darem pro náš vztah s nimi. Když se to povede, jsou to nejkrásnější chvíle, které můžete se svými dětmi prožít.

Naše prostřední holčička je čerstvá prvňačka. Očekávala jsem procházku růžovým sadem. Hanička se sama naučila číst a psát, školu dobře zná od starší Elišky, i kamarádů měla ve třídě a vlastně i celé malinké školičce spoustu. Na to, co následovalo, jsem nebyla vůbec připravená. Hned druhý den vyšla ven v bačkůrkách a bez svetříku. Třetí den paní učitelka po Elišce posílala její penál. Další den to byla učebnice, další svetr zapomenutý v autobuse a tak to šlo každý den. Hanička se tím vůbec neznepokojovala a většinu času si žila ve svém světě, kde zapomínání věcí nebyl žádný problém.

Až do včerejška.

Žehlím si doma, užívám chvíle ticha bez dětí, když tu zazvoní zvonek a za dveřmi stojí o hodinu dřív Hanička, která jinak jezdívá společně s Eliškou autobusem. Všechno to bylo velké nedorozumění, ke kterému přispělo právě to, že Hanička ve svém světě neposlouchá dost pozorně. Naštěstí jsem byla v tu chvíli dost pozorná já na to, abych zahlédla, že se sice tváří statečně, ale uvnitř se třese strachy. Poprvé musela sama a nepřipravená nastoupit do autobusu a jet ze školy až domů. Objala jsem ji, dlouho mlčky, pak jsme si povídaly. Měla jsem ale pocit, že v ní zůstalo ještě něco uvíznuté. Něco, co ještě nedostalo prostor. Povídám jí:

Haničko, ty ses musela v tom autobuse sama moc bát, viď?

Hanička přikývla.

A já na to:

A kde je ten strach schovaný? A ukázala jsem na hrudníček, bříško.

Hanička vedla moji ruku na krk a řekla: Já se ho snažím spolknout.

Haničko, a co kdybys ho nespolkla, co kdybychom ho spolu mohly vyplakat?

V ten okamžik se mi vrhla kolem krku a plakala a plakala, dokud jí nebylo dobře. Vlastně to trvalo jen pár sekund. Vlastně to vždycky trvá jen pár sekund, jen my to nevíme a od emocí utíkáme, polykáme je nebo obracíme ve vztek na druhé lidi.

Pokud někdy budete svědky, že vaše děti zažijí těžkou situaci a vám se bude zdát, že svůj strach, bolest či lítost dostatečně neprožili, můžete jim takto pomoci. Když dojde v našem těle k prožití emocí a pochopení celé situace, žádné trauma nevznikne. Naopak se svým dítětem prožijete blízkost a pomalinku ho začnete učit jak se vyznat v něčem tak složitém a krásném jako je lidská bytost.