Rakovina – zákeřný zabiják nebo vzácný dar?

V mé praxi se poslední dobou roztrhl pytel s ženami s rakovinou prsu. Jsou si v mnohém podobné – je jim mezi 50 a 60 lety, doba, kdy do roztrhání pečovaly o svoje rodiny nebo chodily do zaměstnání, už pominula, a ony stojí na novém začátku, na přechodu do jiné etapy života.

Mnoho let jsem měla ve svém životě mylný dojem, že moje generace žen je první za dlouhou dobu, která má vědomou možnost dělat věci jinak. Hledáme nové cesty k porodům, péči o miminka, výchovu. Ne vždycky se nám daří, někdy mi naše snažení připadá jako snažení puberťáků dělat věci hlavně jinak, než to dělali jejich rodiče. Ale i to má své místo, přeci jen mnoho lidí z naší generace především léčí svoje vlastní zranění, aby ve svém životě vůbec mohli hledat a nacházet svobodné cesty. Generaci našich maminek jsem vnímala jako generaci ve svém ženství příliš zraněnou, ke svým porodům a péči o miminka se příliš nechtěly vracet, protože jejich bezmoc z té nelaskavé doby je příliš velká.

A teď jen v údivu hledím na ty moudré zralé ženy, které bulka v prsu dovede k mohutnému vnitřnímu probuzení a plnému pochopení výzvy, jež s nemocí přichází. Jsou to mé velké učitelky a já jsem nesmírně vděčná, že je mohu na jejich cestě provázet a vnímat lekce, které s sebou přináší vstup do té nejmagičtější a nejméně pochopené fáze ženského cyklu – menopauzy. Jak řekla jedna moje kamarádka, je velmi potřeba, abychom přepsali význam a energetické působení slova rakovina. Z tohohle slova mrazí; asi jako by se nám v těle usídlil Vetřelec, který jednoho dne vyhřezne ven a zcela bezdůvodně nás zahubí. Jak ale jedna z těch moudrých žen řekla – nádorové buňky jsou MOJE buňky. Není to nic cizorodého, jsem to já. A s těmi buňkami se stalo něco, co je vychýlilo z jejich určení, místa v organismu zvaného tělo. A možná, že právě to je největším darem téhle zvláštní ne-moci. Abychom sami nacházeli své místo v organismu zvaném vesmír v každé životní fázi. Moje hluboké vnitřní přesvědčení je, že není potřeba toho „hajzla rakovinu“ přeprat a nějak to s ním „vybojovat“. Mám hlubokou víru, že jakákoli nemoc je největší a nejhlubší dar, který můžeme dostat. Znamená to, že právě teď jsme připraveni zvládnout výzvu, rozloučit se s něčím bolavým ve svém životě a darovat sobě i světu kolem hloubku svého pochopení, přijetí a lásky, která každé léčení nutně provází. Není žádnou výjimkou svědectví moudrých lidských bytostí, že nemoc je cestou k uzdravení mnohem hlubší ne-moci, než je fyzická obtíž dosud zvaná rakovina. A vcelku nezáleží na tom, zda si vybereme konvenční léčbu nebo nás srdce táhne do alternativních vod nebo kombinujeme obé. Skutečné a trvalé uzdravení je možné, jen když je doprovázeno naší vnitřní proměnou a hlubokým prožitkem štěstí a vděčnosti za dar jménem Život-

(2017)