Rituály – jeden ze způsobů jak žít vědomý život

Aniž bych to původně zamýšlela, vzniká tu nějak organicky a spontánně malý seriál o cestě k vědomému žití.

Tak se tedy pojďme spolu podívat, jak spolu vědomé žití a rituály souvisejí.

Vyjděme z toho, že vědomé žití se nežije až tak na povrchu, ale spíš uvnitř. Není až tak moc reakcí na vnější podněty, jako spíš na vnitřní proměny. To neznamená, že je člověk mnichem, poustevníkem nebo podivínem, který si žije sám za sebe a do světa kolem sebe nijak nezasahuje nebo ho svět dokonce ani nezajímá. Do světa kolem sebe je třeba dívat se velmi pozorně a bděle, protože už Rudolf Steiner v mnoha parafrázích prohlašoval, že jen skrze pohled do vnějšího světa může člověk porozumět tomu svému vnitřnímu. Zároveň však jedním dechem dodával, že světu kolem nás je zase možné porozumět tak, že se dobře podívám dovnitř sebe.

Jak se v tom vyznat?

Většina lidí si, bohužel mylně, myslí, že to, co se kolem nich děje, je nějaká objektivní pravda a neměnný stav. Je to ten pocit, jenž se dá nazvat: Život se mi děje. Nedá se nijak ovlivnit, všechno to řídí ti nahoře, můj šéf, za všechno můžou moji rodiče, moje manželka, moje děti a nebo třeba moje nemoc. Teprve když se člověku začnou nápadně často v životě opakovat nějaké situace, přitahuje si do života stále stejný typ lidí nebo prožitků, začne uvažovat  o tom, zda nějak sám tuhle svoji nepříznivou realitu nevytváří. No a to je právě čas na pohled dovnitř. Je čas bezvýhradně převzít za svůj život zodpovědnost a pravdivě se podívat, kde a jak se stalo, že jsme vzali za svůj tenhle zničující vzorec chování a postoje k sobě samému.

A obráceně: mnoho lidí by se rádo začalo měnit a probouzet, ale jak a kde začít? Kde to zamotané klubko začít rozmotávat? Dobrým vodítkem je právě vnější svět a věci, které se nám v něm dějí. Nemá smysl se bez ladu a skladu hrabat v minulosti, která je dávno minulostí. Povede to jen k větší zatrpklosti a minimální změně. Věci je potřeba řešit v tom pořadí a v té návaznosti, jak nám ji zrcadlí vnější svět. Čehokoli si začneme všímat, jakoukoli souvislost a zákonitost začneme pomalu odhalovat, s tou je čas se navždycky rozloučit.

Postupem času se stane, že vnější svět začneme vnímat spíše jako mapu svého vnitřního světa. A dramata, která se v něm odehrávají, jako divadlo, které nám odhaluje, kde nám to uvnitř hapruje a co nám už dávno neslouží. Jakmile jimi přestaneme být pohlceni, vznikne v našem vnitřním prostoru taková zvláštní otevřenost a zvýšená citlivost vůči tomu, co se děje pod tím vším. Hluboké proměny, růst, zrání i umenšování. Tichá hudba. Přerod, prolínání i odloučení. V různých formách, v různém rytmu, v kosmickém i našem osobním rozměru.

Rituál je vlastně procítění, uznání tohoto skrytého vyživujícího rytmu a vědomé napojení se na něj. Je to plynutí místo boje, je to načerpání sil a energie v okamžiku, kdy je nutná nějaká proměna. Myslím, že z toho je jasné, že bezduché opakování dávno vyčpělých tradic nám tuto výživu a posilu nedodá. Je třeba pochopit a najít esenci toho, co se v daném období odehrává – ať už je to zlom v ročních obdobích, v lidském životě nebo třeba v církevním roce. Najít v tradicích, co je pro nás živé, smysluplné nebo vytvořit rituály vlastní, pro chvíle, kdy my osobně nebo naše společenství, potřebujeme posilu a ukotvení.

Nebojte se být tvůrcem vlastních rituálů. Oživovat to, co vám dává smysl a pouštět to, co už smysl nedává. Dělat svoje osobní rituály, prožívat rituály partnerské i rodinné a potom i ty ve větším společenství. Dušičkový čas k rituálům přímo vybízí. Je to doba, kdy můžeme kromě obligátního věnce a svíčky na hrob uctít svoje předky. Usmířit se s nimi, poprosit je za odpuštění nebo o pomoc, uvědomit si ten zástup lásky a podpory, která za námi stojí, když to dovolíme.

My jsme společně včera poseděli u svíčky, kterou máme pro naše milé zemřelé, otevřeli svá srdce, pomodlili se a propojili v kruhu. Vzpomínali jsme, kdo všechno v našich rodinách i v našem okolí odešel a poslali jim vzpomínku a světlo na cestu. Dávno mrtvým, nedávno mrtvým i zvířátkům. Propojili jsme se s tou dlouhou řadou známých i neznámých lidí, která stojí za mnou i za mým mužem. Potom každý z nás namaloval na papír to, co zrovna vnímal jako potřebné. Nějaký vzkaz pro někoho z našich zemřelých, přání nebo cokoliv, co se mu v tu chvíli spojovalo s energií daného okamžiku. Nakonec si každý z nás vytáhl kartu od Lucie Ernestové jako vzkaz od našich mrtvých pro nás. Dnes jsme ještě udělali pouť na zešeřelé hřbitovy – taky tam tak rádi chodíte? V tuhle dobu člověk jasně cítí, že jen tam jen na návštěvě.