To se mi snad zdá!

Možná jste si všimli, že seriál o Pravdě a putování k ní zaznamenal jistou prodlevu.

To proto, že jsem strávila s Vašíkem nějakou dobu v nemocnici poté, co ošklivě spadl na hlavu. Celé to bylo velmi zvláštní a plné až okatě zřetězených náhod, které se završily tím, že jsme skončili na pokoji s děvčátkem, o němž jsem pár dní předtím slyšela a na nějž jsem poslední dny hodně myslela, aniž bych je znala osobně. Nemohla jsem věřit svým očím, když jsem zjistila, že s ní strávím několik následujících dní. Svůj pobyt tam jsem proto pojala jako misi lásky a trávila čas nejen se spícím Vašíkem, ale taky s tímhle obdivuhodným děvčátkem s nelehkým osudem, zcela smířená se situací a k dispozici spravedlivě oběma drobečkům.

Když se Vašíkovi stal ten úraz, stále dokola opakoval: Maminko, řekni mi, že se mi to jenom zdá! Proč se mi to jenom nezdá?

Jeden večer jsem se v nemocnici dívala na film Queen (Královna) o proměně královské rodiny a jejích zvyklostí po smrti Lady Diany. Tam jsem tuhle větu slyšela od jedné truchlící ženy podruhé: Pořád čekám, kdy se z toho zlého snu probudím.

A den nato mi přišla zpráva od kamarádky, která právě prochází velmi těžkou životní situací, s velmi podobným komentářem.

Určitě to taky znáte – ten pocit, že to nemůže být pravda a že se snad brzy probudíte a všechno bude zase jako dřív.

Měla jsem teď hodně času přemýšlet, a tak jsem nad tímhle podivným stavem trochu meditovala. Může to být tak, že je to nějaký mechanismus popření v naší psychice, ale mě napadlo ještě něco jiného. Možná v kontextu celého toho zamýšlení o Pravdě.

Co kdyby tahle otázka ve skutečnosti vycházela z ještě větší hloubky? Co kdyby vlastně v našem nitru zněla neustále a my ji byli schopni zaslechnout především, když je nám nejhůř?

Probuď se!

Probuď se z tohohle snu!

Mystikové všech dob a kultur svědčí o tomtéž – tento svět a náš život a utrpení v něm je pouhá iluze a lze se z něj probudit!

Tak jak se to stalo Eckhartu Tollemu, který trpěl tak moc, že přemýšlel, že celou svou existenci ukončí, protože to sám se sebou nemůže vydržet.

Bolest a utrpení bývají často tím nejsilnějším transformačním impulsem. A pro všechny tahle fáze skončí v okamžiku, kdy jim porozumí a nechají si jimi měnit život. Až do té míry, že jednou dojdou k poznání, že vše je dokonalé takové, jaké je. Utrpení nezmizí, když se změní vnější okolnosti. Zmizí v okamžiku, kdy už tu není nikdo, kdo by jej prožíval. Naše malé já se rozplyne v přijetí toho, co je, a místo utrpení přirozeně nastane pokoj a mír.

Zdá se vám váš život jako špatný sen?

Probuďte se! :-)