Svátky po dospělácku

Moje děti pomalu opouštějí mytický pohádkový svět. Eliška už se na něj dívá ze břehu a nevěřícně si v něm už jen občas smočí nohu, šestiletá Hanička mi minulý týden opravdu rozhořčeně povídala, jak dětem dospělí lžou, protože žádný Ježíšek ani Mikuláš není.

Musím se přiznat, že mi bude chybět, až i nejmladší Vašík přestane žít ve světě, kde největším přáním k Vánocům je, aby z něj Ježíšek udělal opravdového pejska. Nějak rychle to utíká a melancholická nota se do mých příspěvků vkrádá podezřele často.

Na druhou stranu tenhle přechod dětí je velká výzva i pro nás rodiče, jak opravdově prožívat svátky, které doposud měly spíše pohádkový nádech a slavily se „hlavně kvůli dětem“.

Já jsem se vždycky snažila najít svůj vnitřní vztah ke svátkům, které lidi slaví po všechny věky, protože jsem tušila, že nemají s povídačkami pro děti nic společného. To podstatné se podle mě děje v hlubinách, a pokud se na ně nedokážeme naladit, všechny vnější rituály a zvyky ztrácejí na své síle, protože nevycházejí z vnitřního pochopení, ale jsou jen parádou pro oči. Je prima, když se vracejí i méně známé rituály a svátky, ale slaví-li se masopust v postním období nebo dávají-li se o velikonoční koledě vyfouknutá vajíčka, zdá se, že nám něco podstatného uniklo, a to je škoda, protože rituály jsou živé jen tehdy, jsou-li skutečně žité. Není náhoda, že všechny důležité svátky vyžadují důkladnou očistu v podobě půstu, ať už si pod ním každý představí cokoli.

Doma jsme měli spíše potřebu to mytické jen naznačovat, s dárky pod stromeček jsme Ježíškovi odjakživa pomáhali, abychom dětem dopřáli i radost z toho, někoho obdarovat. Takže teď už s dětmi budeme společně hledat, co vlastně znamená to světlo, které se uprostřed zimy narodilo, jak se do našich vlastních životů promítne příběh vydání se a opuštěnosti na kříži i naděje ve Vzkříšení. A pravděpodobně každý z nás bude tyhle události vnímat jinak a dokonce i během života bude nacházet nové a nové významy pro svůj vlastní život. Někomu se protnou s postavou Ježíše, někomu ne.

Jak by mohla podstata svatého Mikuláše ožívat v dospělejším světě? Jak v sobě probudit jeho pokornou a skromnou štědrost, která neměla potřebu svoje milosrdenství stavět na odiv? Kdyby o Vánocích zmizely všechny dárky, vánoční cukroví i opulentní večeře, co by zbylo?

Letos s dětmi to budeme na Štědrý večer hledat. V naší maringotce, bez elektriky a jen s jedním malým ručně vyrobeným dárečkem pro každého. Tak si to vybraly naše děti. Tak nám držte palce, abychom ve svém životě nezjistili, že nezbylo nic… :-)

(2015)