Svoboda nebo bezpečí. Nebo obojí?

V dnešní narozeninový den jsem byla po dlouhé době probuzená slovy, která se už ve spánku spojovala ve věty a myšlenky. A ta slova byla tak krásná a tak osvobozující, že jsem se rozhodla dát vám je jako narozeninový dárek. Udělala mi nádherné ráno a doufám, že vám je udělá také.

Je to velmi podivuhodné, ale prožívám teď jedno z nejkrásnějších období svého života.

Ano, jsem OSVČ a kvůli opatřením jsem přišla o desetitisíce korun.

Ano, jsem máma 3 dětí, se kterými jsem už rok doma a vzhledem k vládním nařízením zřejmě ještě nějakou dobu budu.

Ano, kombinuji svoji extrémně náročnou práci s každodenním vařením, podporou rodiny, která si samozřejmě také prožívá své.

Ano, k tomu vlastním nákladem a zcela sama vydávám svoji prvotinu.

A přesto mám pocit, že tahle doba je obrovským, dosud nedoceněným katapultem do svobody.

Už deset let jsem součástí velké rodiny terapeutů Cesta. Deset let se navzájem podporujeme, abychom se otvírali těm nejhorším strachům a tahali kostlivce ze skříní. Nečekaným vedlejším produktem této vnitřní integrace je totiž pocit celistvosti a napojení na něco, čemu naše učitelka Brandon Bays, říká Zdroj. Někdo jiný tomu říká duše, naše vyšší já, Vesmír, Univerzum, Bůh, Život.

Je docela jedno, jak to nazveme, protože to není intelektuální koncept, ale reálná, fyzicky prožívaná zkušenost. Je to naprosto proměňující vědomí, že jsem součástí prostoru, který je tu pro mě, který mě vyživuje, který mě ochraňuje a miluje.

Už deset let jsme byli trénováni se v jakékoli situaci otevřít tomu, co je. Žádné kompenzační mechanismy, žádné návody, jak zvládat stres, žádné poučky, jen odvaha být v každé situaci plně přítomen, třeba se jí nechat roztrhat na kusy, ale zůstat, dokud námi emoce neprohoří a neobnoví se naše vnitřní celistvost, od níž  nás tato emoce oddělovala.

A tahle z kloubů vymknutá doba vyplavuje extrémní emoce. Rodová traumata, hluboko uložené, od života oddělující programy, které nás jako lidstvo odtrhly od sebe samých, naší vnitřní síly a velkoleposti.

Proto je to šance. Neopakovatelná šance. Můžeme naskočit do pole strachu a jednat z něj, nebo se tomu strachu otevřít a jednat ze svobody, která je v jeho jádru. Žádná jiná možnost není.

Otevřít se radikálním strachům znamená získat radikální svobodu. Ty největší hrůzy totiž má každý z nás v sobě v podobě buněčných vzpomínek svých předků.

A my? My se neustále chráníme. Ochraňujeme. Vytváříme bezpečnostní opatření, předvídáme katastrofy a nevíme, že je ve skutečnosti tvoříme. Nevědomky, z pole strachu.

Ačkoli se to všechno může zdát velmi rozumné, ve skutečnosti někde uvnitř víme, že nás nemůže ochránit nic. Ne, před Životem nás skutečně nemůže ochránit nic. Můžeme se tedy buď uchýlit do bezživotí, nechat si v jeho zájmu odebrat jednu svobodu po druhé, nebo tomuto strachu čelit.

A dát Životu možnost, aby nás učil, vyživoval a proměňoval, aby nás do sebe vtahoval a nesl za jakýchkoliv podmínek. I skrze nemoc, bezmoc, slabost, dokonce i skrze smrt.

To je skutečná, ničím a nikým nezcizitelná svoboda. A překvapivě, to je skutečné, nezpochybnitelné bezpečí.

To je nejkrásnější, nejnádhernější, nejvelkolepější život, který je možné žít.

(2021)