Tak jsem zase jednou …

… měla představu o svém životě. :-)

Dokončila jsem terapeutický výcvik u Brandon Bays, odeslala případové studie, pronajala si nádhernou kancelář v centru našeho městečka a těšila se, že po osmi letech mateřské dovolené elegantně vkročím do odlehčeného pracovního  procesu a nabídnu své služby i za hranicemi našeho třípokojového bytu.

V ten okamžik můj nejmladší, do té doby neohrožený a zcela samostatný synek se slzičkami a zřejmým strachem v očích i duši odmítl navštěvovat všechna kolektivní zařízení. Postupem času jsem se dozvěděla, že má veliký strach, že ho tam zapomenu a že ho tam zamknou. A to navzdory tomu, že všude chodí se starší sestřičkou.

Je takovým zvláštním paradoxem chtít po lidské mysli, aby se smířila s tím, že by měla žít s vizí, ale nestarat se o to, jak tato vize dojde naplnění. Před pár lety slovo vize téměř nepatřilo do našeho slovníku, protože být průměrný znamenalo být v bezpečí. V poslední době se s různými workshopy roztrhl pytel a slovo vize se dostalo nejen do našeho slovníku, ale i do našeho vědomí. Podnikatelé se stávají vědomými lídry a muži i ženy odcházejí hledat svoje vize do temnot a samoty. Není co kritizovat a není se čemu vysmívat – čím více vědomých rozhodnutí, čím více vědomých okamžiků, čím více otevřenosti a důvěry v obecně lidské i naše jedinečné schopnosti a dary, tím lépe pro náš svět.

Jak ale tyto vize, sny a přání integrovat do života, a přitom žít přítomným okamžikem, který jim evidentně nepřeje?

Už před mnoha lety jsem si jednoznačně odpověděla na otázku, která je dle Alberta Einsteina jednou z nejdůležitějších otázek naší existence, a to, zda žijeme v přátelském či nepřátelském vesmíru.

Podívala jsem se tedy svému milému synkovi do očí a od té doby je se mnou doma. Nikdy nepřestanu být vděčná přátelskému vesmíru, že moji pracovní vizi trošičku posunul v čase a dopřál mi možná naposledy v mém životě to privilegium být sama s jediným dítětem, nikam nespěchat, jenom mu být k dispozici. Jsem nesmírně ráda, že jsem byla dostatečně pozorná a uviděla ho jako jedinečnou bytost v jeho velké životní proměně. Do té doby byl součástí smečky starších sourozenců a jiných dětí a víc nepotřeboval. Vždycky věděl, co chce, šel si za svým, naprosto nezávislý. A teď tu se mnou vykrajuje perníčky a já vnímám, že je to už někdo jiný, někdo, kdo právě na vlastní kůži, na vlastní duši poprvé okouší, jaké to je být v ohrožení, vystoupit z bezproblémového neohraničeného života prvních pár let života a uvidět poprvé život s jeho limity, konečností a nejistotou.

A nakonec se mi na mysl vkrádá otázka, zda právě teď a právě s ním se nenaplňuje moje vize být pozorným průvodcem ostatním, zda je k tomu, aby člověk žil svým posláním nutné mít vybavenou kancelář a sjednané schůzky na půl roku dopředu…

PS: Dneska byl Vašík poprvé po třech týdnech ve školce. Zamával mi z okna a šel s kamarády a tetami slavit Ježíška. Když jsem v poledne přišla, jak jsem slíbila, vítal mě s nešťastným výrazem ve tváři, že už bude muset odejít. :-) Polila mě další vlna vděčnosti – za to, že jsem nebyla okolnostmi donucená ho jako mnohé maminky plačícího a vzpírajícího se proti jeho vůli nechávat ve školce. Že jsem mu mohla dokázat, že mi může důvěřovat, protože jeho potřeby a strachy beru vážně. Že dostal tolik času, kolik potřeboval, aby dozrál a prožil si všechno, co potřeboval, aby se mohl do školky vrátit. Ráda bych dodala odvahy všem maminkám, které se setkaly s podobnou situací – je-li to jen trochu možné a máte-li oporu ve svém okolí, nechte věci, aby se samy děly. Ze svých poradenských zkušeností vím, že dětský čas plyne jinak než čas nás dospělých a pokud něco dlouhodobě drhne nebo stagnuje, většinou je to proto, že se my dospělí zuby nehty držíme přežitého a bojíme se změny, aby náhodou nebyla trvalá, nebezpečná nebo abychom něco nepokazili. Tak tedy – hodně odvahy nechat si měnit plány přátelským vesmírem a hodně radosti v té nepředvídatelné motanici zvané Život! :-)

(2015)