Takové jedno docela obyčejné odpoledne…

… dnešní.

Trochu se nám zkomplikovalo.

Ráda bych řekla, že jsem měla mnoho práce a nestíhala jsem, ale zkrátka jsem šla po terapiích s kamarádkou na oběd, hezky nám to plynulo a já zapomněla hlídat čas. Nějak jsem si v tom ranním frmolu neuvědomila, že dneska má Hanička kroužek tancování a Vašík ve středu chodí sám domů. Prvňáček, bez klíčů i mobilu. Když jsem ve spěchu platila, byl už doma před zamčenými dveřmi a já mu neměla jak dát vědět, že už spěchám za ním.

Doma mě už na schodech vítal celý rozesmátý, že když se nedozvonil, šel za paní Haničkou, naší sousedkou v babičkovském věku, se kterou je veliký kamarád.

Celé naše přátelství začalo před několika lety, když jsme jí jen tak na chodbě popřáli všechno nejlepší k svátku. Je totiž Hanička stejně jako ta naše. Od té doby si vyměňujeme buchtičky, různé lektvary a naše děti ji chodí navštěvovat. Prožili jsme společně nemoc, umírání a smrt jejího muže.

Dneska mi vytrhla trn z paty. Nejen že Vašíka pustila k sobě, ale ještě mu pomohla vytřít rozlitý jogurt z aktovky a doteď spolu hrají u ní nahoře hry.

Proč o téhle banalitě píšu?

Zrovna dnes dopoledne jsem měla v terapii paní, která plakala, že je v životě na všechno sama. Nefungují její rodiče a nefunguje ani její životní partner. Mnoho z nás žije ve světě, v němž máme pocit, že jsme na všechno sami. Nemáme, kdo by nám pomohl, nemáme dost času, peněz, přátel, bezpečí… Jsou to dávné a pod kůží zažrané pocity z našeho dětství. Vašík by byl býval mohl jít za svou babičkou a byl by s láskou přijat, ale ne každý tu možnost má. Ať je to tak nebo tak, už nejsme děti a někdy stačí jen otevřít se té možnosti, že pomoc může přijít ze směrů, odkud to nejméně čekáme, a ještě může přinést mnoho radosti. Tak jako se to stalo paní Haničce a Vašíkovi. Stačí začít vytvářet nové vědomí a hledat, ale také aktivně vytvářet vztahy na místě, kde žijeme. Kdoví, třeba někde žije nějaká osamělá babička, která bude nejšťastnější, když si bude moct s vaším kloučkem pohrát. Možná je někde blízko kamarádka, která s vámi půjde na koncert, když váš manžel o tenhle druh zábavy nestojí. A možná by se někdo moc rád zbavil něčeho, po čem vy už dlouho toužíte.

Všude kolem nás je hojnost všeho. Hojnost lásky, pomoci, vzájemnosti i financí. Pokud je necítíme, je to důsledek naší uzavřenosti, nikoli jejich nedostatku.

A co s tím?

Eckhart Tolle přišel s radikálním a neomylně fungujícím návrhem: Pokud máte dojem, že se vám něčeho nedostává, okamžitě to poskytněte prvnímu, koho potkáte. Uvidíte, co se stane. :-) Každá situace, byť by se zdála sebebezvýchodnější, má řešení, které je dobré pro všechny. Jen může přijít z jiného směru a v jiné podobě, než bychom očekávali.

Tak pokud vám to někde drhne a vnímáte jakýkoliv pocit nedostatku, můžete vyzkoušet Tolleho paradoxní strategii. Kdo ví, odkud se hojnost přižene a jakou bude mít podobu právě pro vás! :-)

(2018)