Ten správný čas

Loni touto dobou jsem sem psala článek o tom, jak ke mně přišlo dlouho avizované a očekávané péro dravce. 

Nedaleko překrásného místa symbolicky zvaného Hadí vrch.

A ještě celý další rok byl třeba a mnoho se toho muselo odehrát ve vnitřním i vnějším světě, aby se v mém životě zjevila tato nádhera.

Nejprve jsem musela vstoupit do školy kněžek, aby se mi vrátily hluboko zasuté vzpomínky na minulost kněžky. A s nimi vlny starých, ale velmi intenzivních strachů a po jejich propuštění nepopsatelná vděčnost, že se znovu potkáváme a můžeme opět společnými rituály děkovat Gaii, živlům i Božství samotnému za tu nádhernou zkušenost bytí v lidském těle. 

Že můžeme svým jedinečným způsobem přinášet na Zemi i ženský pól spirituality, té, která je ukotvená na Zemi a produchovňuje Zemi.

Musela jsem ještě několikrát navštívit Tetín a vykoupat se nahá v Berounce, abychom se znovu intimně propojily.

A nechat se podporujícím životem vést ještě dále.

Kolem Hromnic jsme se s přítelkyní Simčou chtěly vydat do Prahy do speciálního obchůdku s rituálními předměty se záměrem vybrat si vykuřovací vějíř. Ten správný čas pořád nepřicházel a my odjely na Slovensko na první setkání školy kněžek. A k našemu překvapení jsme se tam ocitly čtyři Češky, z nichž jedna byla kněžka i s oním obchůdkem! A tak se mohlo stát něco ještě mnohem lepšího než koupě již hotového vějíře. Lucka mi vyrobila vějíř z péra, které mi bylo darováno, z dřeva vyplaveného Berounkou a dokonce do něj vložila vodu z Berounky.

Slzy vděčnosti mi tekly proudem, když jsem od ní vějíř přebrala.

Duchovní mistr a živá bytost již na první pohled, že?

Už dlouhou dobu nedokážu vnímat čas na hodiny nebo dokonce minuty. Můj den začíná, když začne, moje práce skončí, když se proces završí. 

Proto víc a víc vnímám čas příhodného okamžiku.

Život v souladu, lehkosti a vědomí toho, že když se věci přirozeně završí, přináší to nepopsatelně více štěstí než instantní naplnění jakýchkoliv tužeb.

Bytí v přítomném okamžiku a všem, co přináší.