Trocha poetiky aneb Mí přátelé z říše rostlin

Vy, co mě už nějaký ten pátek znáte, víte, že rostliny pro mě nejsou a nikdy nebyly souborem účinných látek a celulózy a trochy toho chlorofylu a že svoje, v téhle oblasti zatím mrňavoučké poznání čerpám nejvíce a nejraději od těch, kdo v nich vidí bytosti v celé jejich velikosti. S jejich vlastní inteligencí, moudrostí i krásou. Učím se od Hildegardy z Bingenu, Marie Trebens, ze současných živých od Wolfa Dietra Storla, bylinářky Radmily Malenovské neboli Gaudí i mé milé Evy Francové, kuchařky ze Svatojánu.

Miluji každou květinu, každý strom, který mi na zahradě roste, ne úplně řádně a spořádaně. Nějak nerozumím, proč by na mé bylinkové spirále nemohla růst kopřiva nebo proč bych měla vyplet diviznu, která se rozhodla vyrůst zrovna uprostřed záhonu s cibulí. Koneckonců špenát z kopřivy nebo obalované listy z kostivalu jsou delikatesy, které nám příroda dává zcela zdarma a bez práce. A když mi uprostřed zeleninové zahrady vyroste divizna, zřejmě její květy budeme potřebovat  stejně naléhavě jako cibuli.

Dovedete si představit, jak bolestné je mé loučení se  všemi těmi dobrými přáteli, které na zahradě mám. Některé z nich si vezmu s sebou na svou novou zahrádečku, ale většina z nich zůstane novým majitelům. Moc mě těší, že se jim moje zahrada líbí taková, jaká je, o to snáz se budu se všemi loučit.

Minulý víkend jsme byli na zahradě letos naposledy. Zazimovat ji, sklidit mišpule a světelný kořen. Procházela jsem zahradu a očima hladila každý strom, keř i zdánlivě suchou bylinku. Ten den byl už druhý, kdy v noci a po ránu mrzlo, mišpule byly z poloviny opadané, na jezírku několikamilimetrový led. A vedle toho stojí moje jablůňka, matčino se jmenuje, celá v květu. Všechny ostatní stromy už stáhly své vědomí hluboko do kořenů a ona tam stála, do dálky zářily její narůžovělé květy a já jsem dobře věděla, že čekala na mě. Vůbec nerozumím tomu, že kvítky ty dvě mrazivé noci nespálily. Jsme spolu spojené jako dávné přítelkyně. Ačkoli se jablůňka jmenuje matčino, matkou ještě není. Dlouho se rozhlížela a rozmýšlela a odhodlávala, než vůbec vykvetla. Bojovala s mšicemi, obrůstala mechem a nevypadalo to s ní nijak růžově. Se vším si dává na čas a méně trpělivý zahradník by se s ní už možná rozloučil. Taková byla ale i moje cesta mateřstvím, zpočátku kostrbatá, nejistá, váhavá i bolavá, a tak má u mě jablůňka tolik času a prostoru, kolik jenom potřebuje. Tohle její rozloučení mi vehnalo slzy do očí. I takové je mateřství – vyhnat do květu, ačkoli to je plané a v mrazu riskantní, jen tak, z lásky, z nekonečné, bezpodmínečné lásky.

(2018)