Sama se sebou

Posledních pár dní jsem strávila v úplném ústraní, jen já sama, bez počítače, telefonu i jakéhokoli časoměřiče.

Měla jsem toho hodně co integrovat a mým záměrem bylo opětovné zcelení a návrat do svého středu.

Byl to kouzelný čas a bude ve mně ještě dlouho doznívat.

Netřeba o něm dlouze psát, protože osobní prožitek je to jediné, co je na takovémto pobytu skutečně důležité.

Přesto bych s vámi chtěla sdílet jeden zážitek, který ilustruje schopnosti a napojení, které jsou vlastní každému z nás, jen je třeba se jim otevřít, důvěřovat a taky trochu trénovat. :-)

Tak tedy:

Když jsem vcházela do bytečku, kde jsem měla strávit následujících několik nocí, pocítila jsem závan zatuchliny - přeci jen jsem byla na farmě, kde bylo plno zvířat, a byteček se nějakou dobu nepoužíval. Okamžitě mi blesklo hlavou, co na to asi moje astma, ale prostor se rychle vyvětral, byl útulný a já jsem se tam cítila moc hezky.

Strávila jsem tam bez problémů svoji první noc, ale druhý den jsem se po návratu z osamělých toulek přírodou v uzavřeném prostoru rozkýchala, teklo mi z nosu tak, až mi blesklo hlavou, že budu asi muset odjet.

Zároveň jsem vnímala, že to není správně, že kdyby mi skutečně něco vadilo, projevilo by se to hned po příjezdu a ne po mnoha hodinách.

Vrátila jsem se tedy v čase a změnila počáteční vzpomínku prosycenou strachem, že mi v mém dočasném prostoru nebude dobře. Změnila jsem ji na důvěru, vnitřní klid a úplné a láskyplné spojení s celým prostorem. Tělo mi s procesem dalo souhlas a já ho tedy ukončila.

Můj stav se ale ani po několika desítkách minut nezměnil a z nosu mi teklo úplně stejně.

Spojila jsem se tedy znovu se svým tělem s otázkou: Vždyť jsi s výsledkem procesu souhlasilo, souhlasilo jsi s tím, že alergická reakce není třeba.

Odpovědí mi bylo: Však to taky není moje reakce. Mě se to netýká.

A tak jsem se musela ponořit hlouběji.

A objevila jsem veliký pocit viny, že já si odpočívám v pokojíčku, nic nedělám, láduju se čerstvou a výbornou stravou z farmy a domácí pracují od rána do úmoru na poli a se zvířaty.

Cítila jsem stud za to, že jim nijak nepomáhám.

Že jsem sobecká.

Že oni dělají skutečnou, důležitou práci. 

Pocity méněcennosti.

Jak by bylo úlevné odjet a nemuset tomuto pocitu čelit!

A tak můj proces pokračoval dále, skrze všechny nepříjemné emoce až do samého nitra, kde jsem prožila, jakým požehnáním můj pobyt zde je - každý nádech i výdech byl modlitbou, díkůvzdáním, které jsem vděčně odevzdávala prostoru kolem sebe, kterým jsem léčila.

Netřeba dodávat, že v ten okamžik skončily veškeré alergické projevy.

Následující den skoro celý propršel a já ho s klidnou duší i sliznicemi strávila uvnitř.

A uvědomila jsem si, že mnohokrát se zlobíme na své tělo, jak nás zrazuje a jak nám neslouží.

Co když ale to, co se nám děje a jeví se jako naprosto fyzický proces, jsou ve skutečnosti hluboko uložené pocity a programy v nás samotných?

Co když svému moudrému a dokonalému tělu křivdíme?