Velký pátek

Pro někoho nejdůležitější den v roce, pro jiného volný den v kalendáři a ještě pro jiného čas hledat poklady ve skalách.

Některé věci nelze vyčíst z knih, vystudovat je a stát se expertem. Je třeba je prožít a potom o nich svědčit, aby tohle svědectví dodalo naději těm, kteří se utápějí v beznaději, smutku či na hraně zoufalství a ztráty všeho smyslu.

O tom všem, ale také o naději a příslibu dobrého konce vypráví velikonoční příběh, který včera začal a završí se nedělním vzkříšením.

Ačkoli to možná mnohé pobouří, moje zkušenost je taková, že mystérium Velikonoc není ani povídačka, kterou není možné vědecky dokázat, ani jednorázová událost, kterou prošel Ježíš Kristus a my ostatní si ji máme každoročně připomínat a být mu za tento dar nám hříšným lidem vděční.  Prožila jsem na vlastní kůži a také s lidmi, s nimiž mám tu čest kráčet částí jejich cest jako duchovní průvodce, že Popeleční středou, kdy náš život připomíná nejvíc ze všeho spáleniště, Velkým pátkem i Probuzením do věčného života může a snad i musí projít každý z nás sám.

Každý člověk si v určitý okamžik uvědomí omezení své lidské existence – svoji smrtelnost, zranitelnost, nedokonalost. Od toho okamžiku začne budovat celou síť ochranných mechanismů, které ho více či méně úspěšně chrání před strachem, který toto uvědomění doprovází. Strachem z toho, že ho nikdo nebude mít rád a on zůstane sám, strachem, že mu někdo ublíží nebo on – byť nevědomky – ublíží někomu jinému, strachem, že nebude vědět, co má dělat nebo že někdo pozná jeho slabost. Tyto ochranné mechanismy fungují do určitého okamžiku, někomu celý život, ale máme-li štěstí, stane se v našem životě něco, co svou velikostí a závažností naše ochranné hry zcela rozmetá. Najednou stojíme ve svém životě a nemáme se čeho chytit. Nevíme, kdo jsme a co máme dělat, abychom znovu našli jistoty a pevnou půdu pod nohama. Uvědomujeme si, že naše navyklé mechanismy a způsoby jednání jsou v této chvíli nefunkční a my začínáme cítit strach, který čekal na protržení hráze, aby o sobě dal v plné síle vědět.

Popeleční středa mluví k těm, kdo jsou v téhle situaci a nevidí cestu ven. Nese s sebou vzkaz – co se stane, když si přiznáme svoji lidskou konečnost, omezenost, nedokonalost? Co se stane, když přestaneme bojovat starými zbraněmi, zastavíme se a pohlédneme do očí svému selhání a strachu, který toto selhání doprovází?

Toto zastavení a pravdivé otvírání se vede pomalu, ale nevyhnutelně ke zkušenosti Velkého pátku. Do okamžiku, kdy člověk musí obětovat vše, dokonce i svoji vlastní víru a lásku. Vždyť i poslední Ježíšova slova na kříži byla Bože můj, proč jsi mě opustil?

Do Neděle je daleko, tak daleko, že jen málokdo má v sobě tolik odvahy a touhy po Lásce a Poznání, že je ochoten jít až na samou hranici smrti. Kdo se dostane do tohoto bodu, často má jen dvě cesty – smrt nebo prožití tohoto utrpení do poslední kapky.

Díky Bohu za všechny, kdo touto úzkou branou prošli a svědčili o svém probuzení.

To je i můj životní úkol – dávat naději těm, kdo stojí na prahu těchto mezních zkušeností a doprovázet je tam, kudy pro nás prošel Ten, který se stal člověkem, a kudy lze projít jen nahý a pokorný, protože tato cesta není širší než ono biblické ucho jehly…