Velký pátek aneb Čtení pro odvážné

Šest týdnů zrál příběh z Popeleční středy, až dospěl do tohoto bodu. Mystikové jej od dob svatého Jana od Kříže nazývají temnou nocí duše. Pocit takové beznaděje a opuštěnosti, že i smrt se jeví jako vysvobození a mnozí tomuto vábení podlehnou.

Ztráta smyslu a kontaktu se svou duší a Bohem, kterého nebyl ušetřen ani samotný Boží syn, jehož poslední slova na kříži byla: Bože můj, proč jsi mě opustil?

Do Neděle je daleko, tak daleko, že jen málokdo má v sobě tolik odvahy a touhy po Lásce a Poznání, že je ochoten jít až na samou hranici smrti. Kdo se dostane do tohoto bodu, často má jen dvě cesty – smrt nebo prožití tohoto utrpení do poslední kapky.

Díky Bohu za všechny, kdo touto úzkou branou prošli a svědčili o svém probuzení.

Dneska budu svědčit zase já.

Do okamžiku Velkého pátku jsem dospěla před téměř dvěma lety. Znala jsem jej ze zkušenosti jiných, znala jsem jej v mnoha podobách z procesů Cesty. Četla jsem o matce, která za asistence lékařů nechala svého syna epileptika projít epileptickým záchvatem od počátku do konce bez podání jakýchkoli léků. Tento záchvat mu přivodil vzpomínku na jeho smrt v předchozím životě a byl jeho posledním. A já? Měla jsem tenkrát hrůzu ze tmy. Takovou, že po pár vteřinách ve tmě se o mě pokoušela panická ataka a astmatický záchvat.  A Život mě ve své nekonečné krutosti a laskavosti zavedl na 8 dní do tmy. Neproniknutelné hrozivé tmy, ze které jsem se rozhodla neuniknout. Hrůzy a lavírování na hranici šílenství, kterými jsem prošla, jsou slovy nepopsatelné. Začal hluboký transformační proces, který vyvrcholil přesně rok poté posledním astmatickým záchvatem, který jsem v životě měla. I toto setkání se smrtí bylo hrozivé a nebýt jasného a zřetelného vedení, které jsem celou dobu hmatatelně cítila, tahle brána by pro mě zůstala uzavřenou.

Každý má jinou životní cestu a jiné zkoušky a Strážce prahu dobře prověřuje, koho na tuhle cestu, o níž vyprávějí všechny pohádky, pustí. Začneme-li číst pohádky jako putování našeho Já (prince) k duši (princezně), dozvíme se všechno, co na této cestě potřebujeme vědět. Třeba jak dopadne každý, kdo je hnaný jinou touhou než láskou. Pohádky jsou ta nejkrásnější a nejsladší potrava pro duši, protože nám sdělují to nejdůležitější – tahle cesta vždycky dopadne dobře. Ale o tom až v Neděli…