Díl 3: Venku jako uvnitř aneb Kdo má oči k vidění

Než se ponoříme hlouběji a začneme velké detektivní pátrání ve svém nitru, zůstaňme ještě chvilku v té zvláštní interakci mezi vnějším světem a tím naším, vnitřním.

Není vůbec žádná samozřejmost si uvědomit a skutečně přijmout, že mezi nimi existuje spojitost, která by se nejvýstižněji dala nazvat zrcadlem. Mnoho lidí tuto skutečnost vůbec nepřijímá, protože si tohoto zrcadlení nejsou vůbec vědomi. Za své neúspěchy viní své okolí, systém, rodiče, geny… Možná to tak máte taky, a tak o tom všem pojďme chvilku přemýšlet.

Začněme na úplném začátku, v době, kdy se vytváří naše osobnost. Na svět přicházíme zcela otevření, zpočátku si neuvědomujeme svoje hranice, své tělo ani sebe samé. Cítíme se jako součást celku, což je sice hluboce uspokojující, ale postupem času také bolestivé, protože nemáme žádné bariéry a obranné mechanismy, které by nás chránily před náladami, strachy a útoky jiných. Rodíme se do společenství jiných zraněných lidí, do společnosti, která je svázána mnoha pravidly a tabu, z nichž některá jsou velmi prospěšná, jiná omezující a zraňující. Lidská láska je všechno jiné, jen ne bezpodmínečná. Postupem času si začneme budovat personu, masku, již ukazujeme navenek tak, abychom byli přijímaní, v ideálním případě také milovaní, v tom horším alespoň respektovaní. To, co není našimi blízkými a  společností přijímáno, zamkneme do kovaných truhel, třináctých komnat a hlubokých, černých sklepů. O nich vyprávějí nejrůznější pohádky a z nich také víme, jaká bolest čeká ty, kdo tato tajemství vysvobodí ven. Sem přicházejí lidé v terapiích světlem vědomí nasvítit temné kouty svého stínu. Odváží se toho přesto, že znají cenu za to, když je odemknou. Budou konfrontovaní s bolestí, kterou už nikdy nechtěli cítit. To, co je vposledku volá, je totiž Pravda sama, v každé takové pohádce reprezentovaná princeznou čekající na vysvobození.

To jsou ti, kteří již vidí. A co ti, kteří jakoukoli spojitost popírají?

Jak už jsem napsala o kousek výše, to, co je uvnitř nás, nikdy nevidíme v celé šíři. Víme pouze o tom, co je bezpečné vědět, pamatujeme si to, co není ohrožující, cítíme to, co je snesitelné. To, co nás v minulosti zranilo, co ohrožovalo naši integritu, duševní zdraví nebo dokonce náš život, jsme vytěsnili právě do svého stínu. Náš stín stráží rozličné obranné mechanismy a od našeho běžného vědomí je oddělený ochrannými strukturami tak, aby nás v životě neohrožoval. Z tohoto důvodu nám často paralela mezi tím, co prožíváme ve vnějším životě, a co ukrýváme v našem nevědomí, uniká. Zvenku na nás totiž útočí právě ty situace a vstupujeme právě do takových interakcí a vztahů, které se nějak podobají těm stínovým, o nichž nevíme, nechceme a často ani nemůžeme vědět. Někdo v tomto stavu vnitřní pohotovosti a přísné střeženosti stráví celý život. Často se tomu není co divit, jakkoli je to bolavý a nesmírně osamělý způsob existence. Bolest, před níž utíká, je pro něj zkrátka k nesnesení. Často tak moc, že o ní vůbec neví. Jen je pořád unavený, podrážděný nebo naopak v neustálé akci.

Uvidíte-li ve svém okolí člověka, který rozezleně ukazuje prstem na toho a onoho a viní ho ze všech svých problémů, workoholika neschopného se zastavit nebo člověka utápějícího se v alkoholu, mějte s ním soucit. Žije život na útěku a nic není v lidském životě zoufalejšího a smutnějšího.

Promítněte si do tohoto kontextu hypotetickou větu z předchozího dílu (Tak já ti teda něco řeknu!) a celou situaci uvidíte jinou optikou. Právě proto je třeba začít vždy od sebe.

Všimnete-li si tedy této tendence u sebe, zkrátka se jen zastavte. NĚCO tam ve stínu na vás čeká. Nebude to příjemné setkání, ale jakmile se vydáte na cestu, budou k vám přicházet pomocníci, kteří vás povedou. I o tom pohádky vyprávějí, abychom se nebáli. To je také nejčastější vzkaz průvodců lidí, kteří se mnou procházejí terapiemi – nebojte se. Vždy budeme konfrontovaní jen s tím, co v danou chvíli zvládneme.

Mnoho paralel a zrcadlení nám bude ještě dlouhá léta unikat, jiná zahlédneme snadno, všechno má zkrátka svůj čas. Pod jednou vrstvou leží jiná, hlubší, dosud nepřístupná. Zkrátka, cesta k Pravdě se podobá rozkrývání závojů nebo loupání cibule, a proto je na téhle nelehké cestě třeba vědomě tříbit svůj charakter.

Ale to zase někdy příště… :-)

A pokud jste se rozhodli, že tentokrát nebudete jen číst, ale také k Pravdě uděláte několik vědomých krůčků, vězte úkol na tento týden – dívejte se na lidi kolem sebe se soucitem. Sledujte jejich ochranné hry, ale nesuďte je. Zkoušejte prohlédnout dál, než je jejich chování, a zahlédnout jejich bolest, kterou pečlivě ukrývají. Bude-li se vám v životě dařit, aby se před vámi lidé otvírali, jste na správné cestě.

PS: Děkuji za všechny zprávy, veřejné i soukromé! Moc si jich vážím a těším se na další! :-)