Všechno to začalo...

… jednou neuváženou větou v mailu o tom, že máme s mužem ve vztahu klid a pokoj a máme se opravdu dobře. Už když jsem ji napsala, jako bych mezi řádky zahlédla varovně vztyčený prst, ale neblahý pocit jsem zahnala s tím, že je nám skutečně dobře, opravdovou hádku hádkovatou jsme nezažili už nějaký ten rok a většinu konfliktů vyřešíme, ještě než se oba stihneme propadnout do hlubokého vztahového nevědomí. Klik, mail jsem odeslala…

Kdykoli se v našem slovníku objeví tvrzení začínající „já vždycky…“ a „já bych teda v životě…“, která zavánějí pyšným posuzováním nebo kategorickou strnulostí, probouzejí se luciferské síly, aby nám svým světlem, lucis, posvítily na naše vnitřní přesvědčení a řádně je zpochybnily.

Stalo se to pár dní nato. Mezi mnou a mým mužem vypukla nefalšovaná hádka. Žádná velká itálie, ale přesto až na dřeň. Mezi námi, příčinou toho všeho byl pouze a jedině můj muž, názoru druhé strany kvůli vyváženosti se nedovolávejte, na tomto blogu panuje přísná cenzura. :-) :-) :-)

Byli jsme oba zarputilí, komunikace vázla a točila se v kruhu. Ačkoli nemá nad lidským hněvem slunce zapadnout, nad naším zapadlo hned dvakrát. Ve  chvílích, kdy člověk cítí zlost, křivdu nebo ponížení a není možné se domluvit v reálném životě, se nabízí vynikající technika z dílny mé učitelky Brandon Bays zvaná táborový oheň. Přečíst si o ní můžete v její knize Cesta. A když jsem tedy třetí den ve své uražené zarputilosti odkráčela do práce, pochopila jsem, že není zbytí.

Seděla jsem v křesle a k táborovému ohni si pozvala svého muže a rádce, kterým byl duchovní učitel Ramana Mahariši. A tam jsem to svému muži nandala. Všechno jsem mu vypověděla, no za rámeček by si to nedal. :-) Je třeba zdůraznit, že u táboráku se může říct všechno, protože jeho podstatou je láska, která všechnu zlost přetaví, aniž bychom někomu ublížili. Potom jsem se obrátila na svého rádce, má-li pro mě nějakou radu. Rádce se od srdce zasmál a pravil: „A kde máš ten svůj klid?“

V tu chvíli už nešlo držet pozice. Mahariši se smál na celé kolo, spojil naše ruce a já jsem si uvědomila, že zas tak moc nezáleží na tom, co můj muž řekl a neměl říct, nebo udělal a neměl udělat, ale že já jsem právě teď sama sobě ukázala, že s tím klidem to teda není žádná sláva.

Když člověk opravdu z celého srdce odpustí, mohou se stát zázraky. A jeden mě navzdory mým očekáváním čekal doma v podobě mého muže s pugétem v ruce, protože si zhruba ve stejnou chvíli při pohledu na naše děti, v jeden okamžik úhlavní nepřátele a v příští vteřině nerozlučnou dvojku, uvědomil bláhovost našeho počínání.

A poučení závěrem? V duchu třetí toltécké dohody: nevytvářejte si žádné domněnky o sobě a svých vztazích. A pro jistotu, aby ta lekce nebyla příliš zahanbující, neberte si nic osobně. :-) :-) :-)

(2016)