Všechno zlo...

Před několika lety jsem byla na týden ve tmě.

Prožila jsem tam čiré peklo.

Nic horšího jsem předtím ani potom nepoznala.

Když mi po několika dnech po návratu můj průvodce psal mail, vzpomínal, že jsem po vystoupení ze tmy vypadala jako někdo, kdo někomu strašně ublížil.

A měl pravdu.

Otevřely se mi tam hluboké prožitky celého lidstva a došla jsem až do okamžiku, kdy lidská duše ztratila kontakt s božstvím v sobě a kolem sebe a prožila ten nejstrašnější pocit opuštění, jaký je vůbec možný.

A v tuhle chvíli začalo všechno zlo - potřeba ochránit se před tím nebezpečným kolem, získat si něco pro sebe na úkor druhých, být někým nebo něčím lepším za každou cenu.

Vnímala jsem, že jsem se v průběhu věků dopustila nejrůznějších představitelných i nepředstavitelných forem zla a násilí, že totéž zlo bylo napácháno na mně.

Nemám, koho bych soudila.

Kostrbatě a našišato jsem si tenkrát ve tmě zapsala toto:

Všechno zlo, kterého se bojíme, se už stalo.

Teď se jenom opakuje v nekonečném karmickém koloběhu.

Zastavit ho můžeme jen my sami.

Od té doby jsem se vědomě rozhodla, že ze svého života propouštím jakoukoliv formu boje. Vnějšího i vnitřního.

Že se navždycky vzdávám toho nejjednoduššího řešení, jakým je kontrola, manipulace, pár na zadek, hledání nepřítele, rozdělování se na ty, kdo patří ke mně a kdo jsou ti druzí.

A tak i v tuhle chvíli jsem mírem bez rozdílu pro všechny. A s hlubokým soucitem ke všem, kdo trpí.

Ať jsou všechny bytosti šťastné.