Vzkříšení aneb Konec dobrý, všechno dobré

Když jsem před šesti týdny usedala k počítači s myšlenkou napsat první zamyšlení nad velikonočním příběhem z trochu jiné perspektivy, nevěděla jsem, kudy se bude ubírat. V tom je právě krása a kouzlo cyklického plynutí v čase – ačkoliv se každý rok opakuje, vždycky vstupuje do jiných souvislostí, naladění, okolností. A možná není smyslem vytvořit vždy stejnou vánoční i velikonoční náladu jen proto, že se to tak má a sluší. Všechny cyklické svátky, ať už křesťanské nebo předkřesťanské,  přinášejí nějaké poselství, které může v každou chvíli a pro každého z nás nabývat jiného významu.

A jak je to tedy u nás tady a teď? Právě dnes vzpomínáme čtyři roky ode dne, kdy jsme doprovodili na Věčnost manželova tatínka a nedaleko od nás pomalu vyhasíná život mé milé babičky. A proto se mi víc než kdy jindy chce napsat toto:

Nadějná zpráva Velikonoc je mnohem hlubší než to, zda žije a přežije toto naše tělo. Z hlediska našeho života na zemi se může zdát, že přemůžeme-li nějakou zlou nemoc, zvítězili jsme nad smrtí, a naopak ti, kteří nemoci podlehli, boj s ní prohráli. Jsem moc vděčná za knihu Anity Moorjani Musela jsem zemřít. Anita měla rakovinu v tak pokročilém stadiu, že s metastázami a velkými otoky zemřela a v klinické smrti se jí dostalo pochopení, proč nemoc do jejího života přišla a co ji přišla naučit. Anita se během několika dní zcela uzdravila a v nedávné době vydala novou knihu Co když je to nebe? Nezapomíná při každé příležitosti zdůraznit, že její vítězství není v tom, že se vrátila na tento svět ve zcela zdravém těle. Bylo by stejně v pořádku, kdyby byla zůstala na druhé straně. Ona se vrátila proto, aby vydala svědectví. Zdaleka ne jen o tom, že se lze vyléčit z rakoviny v terminálním stadiu, ale také o tom, že díky tomuto meznímu prožitku nalezla sama sebe ve své podstatě. Ne nadarmo se její kniha v originále jmenuje Dying to Be Me.

Velikonoce jsou ve své podstatě pozváním na nejtěžší cestu – v setkání se smrtí v jakékoli podobě prožít, co jsem a co nejsem já. Co se smrtí pomine  a co nikdy nezemře. A v důsledku tohoto přímého poznání odhodit všechny mentální koncepty, strachy, přestat se ztotožňovat s tělem a svým vlastním příběhem a stát se sám sebou. Bez všech přívlastků a hodnocení. Vědomím bez hranic. Láskou a soucitem.

Mou nejhlubší modlitbou pro tento svět je, aby tohle úlevné probuzení mohly prožít všechny bytosti. Mým posláním je svědčit o tom samém a přivádět k tomuto přímému poznání všechny, kdo hledají. Koneckonců, cesta je prošlapaná…