You gotta move

Když se člověku zakulatí věk a přehoupne se do druhé poloviny, přijde čas na zpětné ohlédnutí a taky otevření se tomu, co by v té druhé polovině (která může být i nečekaně krátká) chtěl prožít a darovat sobě i světu.

Hodně přitom vzpomínám na Vladimíra Kafku, který před pár týdny stejně nečekaně odešel, a jedna z jeho posledních vět byla: Život je most, nestav si na něm dům.

V našem případě to bylo vzato snad až příliš doslova – vy, kdo chodíte sem na můj blog, víte o mé lásce k naší krásné zahradě a romantické maringotce, v níž jsem strávila nejkrásnější čtyři roky mého života. Ještě před pár týdny by mě nenapadlo, že v mém životě tohle místo zůstane jen takhle krátce. Už jsme měli vykolíkováno, hotový projekt, a přece nás Život nakonec odvolal a nasměroval jinak a jinam. Nebylo a není to bez porodních bolestí. Tak to s námi lidmi chodí, lneme k místům a lidem, ochočujeme si své růže a své lišky a pak se s nimi s velkou bolestí loučíme.

Od svého muže jsem dostala jeden krásný dárek k narozeninám už dopředu – celý den a noc jen pro sebe. Asi nemusím psát, jak jsem je strávila. Večer jsem se až do tmy toulala po kopcích, sbírala smrkové výhonky, zpívala a taky někdy plakala a loučila se, přes den jsem pracovala na zahradě a psala, co krásného se mi za těch čtyřicet let přihodilo a co bych si ještě přála. Zrovna jsem plela medonosný záhon a zpívala si, když tu zavolal můj muž, jak se mám. Svěřila jsem se mu, že právě pleju a moje mysl se snaží vymyslet způsob, abychom nemuseli odejít.  A tu jsem uslyšela vnitřní hlas, který se mě zeptal: Jestlipak víš, co sis celou tu dobu zpívala?

You gotta move. When the Lord get ready, you gotta move.

Naše vnitřní moudrost vždycky ví, co je v danou chvíli správné, a vždycky nám dá odpověď. Někdy i dost neortodoxně, ale umlčet se nedá. A jiný život než zvnitřku žitý nemá smysl.

Mnoho z nás se změn v životě bojí. Bojíme se, že už nic nebude takové, bojíme se samoty, neznámého, nejistého. Hledáme zadní vrátka, komfortní zóny, pojištění. Nic z toho ale skutečný Život nemá rád.

Život je sice most, ale krásný most. Tak ho pojďme přejít nebo přeběhnout, pojďme se na něm potkat a klidně i ten dům si tam postavme. Užijme si každý krok s vědomím, že s někým půjdeme jen kousek a s někým většinu času. A nezapomeňme, že most je mostem proto, aby se po něm šlo z konce na konec, abychom se zuby nehty nedrželi na jednom místě. Až dojdeme, stejně tu budeme muset všechno a všechny nechat. A tak si tu nádheru, kterou máme navzdory všem kupním, předmanželským i manželským smlouvám jen dočasně propůjčenou, užijme plnými doušky!