Začínáme na konci

Ticho, do kterého jsem se před mnoha měsíci vnořila, vzniklo z velkého Nevím, které se rozprostřelo v mém vnitřním prostoru.

To Nevím bylo zpočátku děsivé, protože do té doby jsem považovala až příliš mnoho věcí za jasně dané. Bývala jsem člověk, který to má v hlavě, jak se říká, srovnané. Takové to Vím, že nic nevím, ale vocamcaď pocamcaď. 

Nikdy v životě jsem nepochybovala o své cestě. O smyslu svého života. O svém Bytí. O tom, kam jdu a proč. Možná v jednotlivostech, ale směr jsem měla vždycky jasný.

Jsem na cestě k Božství a nic na světě pro mě nemá větší cenu. Oddanost Pravdě a Lásce. Ochota zemřít mystickou smrtí ještě zaživa.

Já vím, zní to pateticky. Ale co si pamatuju, vždycky to tak bylo, jen jsem se tím nikde nechlubila. :-)

A když to není vyslovené zprofanovanými lidskými slovy, ale pociťované srdcem, je to o dost méně patetické. :-)

***

A potom v Indii se to stalo.

Death by Love.

Z vteřiny na vteřinu se odloupl můj myslový filtr, který všemu dával význam. Z vteřiny na vteřinu přestal existovat můj osobní příběh a torzo mého individuálního já zůstalo v utrpení, v němž nic nedávalo žádný smysl.

Úplně ztracená v tom, jak mám žít, když to, co se dívá mýma očima, nemá se mnou nic společného.

V téhle temné noci duše jsem vyplakala nejvíc slz za celý svůj život. Bylo to bolestné umírání, kde nebylo čeho se chytit. Nebyl Bůh, nebyla jsem já a svět nedával smysl.

Bože můj, proč jsi mě opustil?

***

A teprve časem jsem se naučila žít v Prázdnu. Teprve časem jsem se otevřela do jednoduchého Bytí, ve kterém vlastně jako individualita neexistuji. A teprve v tu chvíli se z hloubi mé duše začaly vyplavovat ty nejhlubší vrstvy zranění a bolesti.

Pořád je to proces, ale jiný. Chybí v něm pro nás lidi tolik příznačný boj o přežití. Protože mé staré já to nepřežilo. Ale něco, něco tu stále je, živější než kdykoli dřív. 

Ach, jaká úleva!

Ale ticho pořád zůstávalo.

Jak se podělit se světem o to, co prožívám, když nevím, co prožívám ani kdo to vlastně prožívá? A když pro vnější svět zůstalo všechno stejné? 

Zůstala tu stejná forma, která jí, spí, mluví, je unavená a cítí emoce. Má stejnou práci, stejnou rodinu, vaří, uklízí a chodí na rodičáky.

A teprve před pár dny začalo probleskovat, odkud je možné začít.

Jak jinak než od konce? :-)

My, lidi, se děsíme neexistence. Děsíme se jí dokonce více než smrti. Jak jako, že bych nebyl individualita? Vždyť to je podstata našeho lidství, že máme svoje individuální příběhy, osudy, traumata, ale i dary a libůstky! Co bychom byli, kdybychom o tohle všechno přišli?

Cože i o ty dary, no to snad ne?

Nebýt individualita znamená nic si nebrat osobně. S ničím se neidentifikovat.

No ale co když...?

Právě.

To je strach o přežití.

A háček je v tom, že si to nejde vyzkoušet nanečisto.

Prostě je nutné dát vše. Úplně vše.

A na závěr jeden spoiler alert: 

To největší Tajemství spočívá v tom, že jediné, o co skutečně přijdeme, je utrpení.

:-)