Život jako mandala

Dodnes si vzpomínám na den před několika lety, kdy mě kamarádka arteterapeutka Iva vyzvala, abych vytvořila mapu svého života. Hned mi bylo jasné, že tvořím mandalu a že ji tvořím od středu. Vzala jsem si papír, tužku a jako první nakreslila kruh…

Nikdy bych si nemyslela, jak je snadné sám sebe omezit, dát sám sobě limity a ani o tom nevědět…

Kruh jsem hned vymazala a zkoušela tvořit mandalu od středu. Ale jak? Velké výlety do prostoru se mohou nevyplatit, může z toho nakonec vzniknout nějaká šišatice, a ne mandala. Nakonec mi nezbylo než tvořit pomaličku, od středu, kousek po kousku, s rezignací na to, obsáhnout hned od počátku celý prostor. A v tu chvíli jsem jasně chápala, že toto je skutečný návod k žití. Jistě, je možné tvořit i s vymezeným vnějším kruhem, nepochybně vznikne také krásná mandala, možná bude i symetričtější a propracovanější. Ale není nic velkolepějšího než tvořit právě jen ten jediný okamžik s tím, že nevím, jak, kdy a kde to všechno skončí. A až Život té mé mandale sám vyměří hranice a mně bude dovoleno poodstoupit a prohlédnout si její vzor a barvy, spatřím nejen její nádheru, ale pravděpodobně také to, že ona sama je jen jediným pigmentem, jediným zrnkem v mandale Života tkané v bezčasí Věčnosti. A že by nemohla být jiná bez toho, aby se změnily i ostatní mandaly kolem ní. A že je ve své nedokonalosti prostě – dokonalá! :-)